Vznik naší republiky

28. 10. 2014

Malé historické okénko, které ukazuje a připomíná události roku 1918 (a též předchozích let). Je to jen letmé seznámení s tématem, o kterém se píší celé knihy, ale i tak zajímavé.

Vznik naší republiky

„Historii svobodných lidí nepíše náhoda, ale volba.“ – Dwight D. Eisenhower

 

Vznik naší republiky po třistaletém panství habsburské dynastie by nebyl možný bez svobodné vůle většiny národa napříč všemi jeho společenskými vrstvami a politickými stranami. Rozhodný a jednotný postup si vybojoval respekt států Dohody a uznání představitelů budoucího státu v zahraničí a legionářů jako vojska tohoto ještě neexistujícího státu válčícího po jejich boku. Díky tomu Československo jako jediné z nástupnických států bývalého Rakouska-Uherska usedlo mezi vítězi při jednání o míru.

„Dosáhli jsme své samostatnosti odporem a revolucí proti Rakousku-Uhersku; my jsme si svou samostatnost vybojovali na Sibiři, ve Francii, v Itálii, jak to stručně řekl president Poincaré. Ta revoluce však byla zvláštní; její branná forma nebyla provedena doma na našem území, nýbrž za hranicemi, na územích cizích. Musili jsme se jako národ zúčastnit světové obranné války; bez této účasti bychom nebyli své samostatnosti dosáhli,“ shrnuje své paměti ze světové války Tomáš Garrigue Masaryk. Nezapomíná ani na podíl našich lidí v rakouské armádě, kteří často činným i trpným odporem působili k jejímu rozvratu, a mnohdy za svůj antirakouský postoj zaplatili smrtí.

Důležitým orgánem za hranicemi byla Národní rada, organizující diplomacii a propagandu. Vůdčí osobnost TGM má před svým odjezdem na konci roku 1914 na zahraniční cestu svou koncepci již v zásadě hotovou a projednanou s představiteli všech domácích politických stran.  Hlavní myšlenka na samostatnost tak spojuje domácí i zahraniční odboj. Doba na diskuse už ale není – kurýři vozí zprávy v podrážkách bot, zašité v oděvech a speciálních kufrech s dvojitými stěnami. Při odhalení hrozí smrt. Spojkou mezi tajným domácím odbojem Maffií a těmi, kdo pracují v cizině, je až do září 1915 Dr. Edvard Beneš, poté i on na falešný pas vyjíždí naposledy a od té doby se neúnavně věnuje formování legií a boji za mezinárodní uznání budoucího státu.  To poslední je obzvlášť důležité. Všichni naši doufají, že stát bude samostatný, ale po nástupu císaře Karla koncem roku 1916 je ve hře i tajně projednávaná možnost separátního míru s Rakouskou říší, která by znamenala zachování monarchie s ústupkem federalizace.  S touto možností počítá Rakousko do poslední chvíle. A bojovat je třeba i s některými českými představiteli doma zastávajícími názor, že „český národ hledí vstříc svému vývoji jen pod žezlem Habsburků“. Za skutečné touhy národa však mluví manifest uveřejněný v květnu 1917 podepsaný sto padesáti českými básníky, spisovateli a umělci vyzývající odpovědné české politiky, aby v parlamentě jednali a mluvili jménem českého národa tak, jak si národ skutečně přeje.

„Revoluce se neúčastnil náš národ jen legiemi a zahraniční Národní radou, nýbrž se jí účastnil také doma: toho dokladem jsou tresty civilistů na hrdle, žalářování, strkání do vojska a odsudky k smrti nejpřednějších politiků, konfiskace a věznění a všechny ty tresty, jimiž Vídeň národ pronásledovala,“ vzpomíná dále Masaryk. „Doma byl týž odbojný duch jako venku. Revoluce venku byla možná, protože doma s ní byl souhlas od počátku a po celou dobu války.“

Dne 23. října 1918 uveřejnily pařížské listy neuvěřitelnou zprávu: vídeňská vláda dala vůdčím českým politikům svolení, aby navázali styky s prozatímní československou vládou v zahraničí. Poslední zoufalý pokus zachránit habsburskou říši byl skutečností; ve Vídni doufali, že Češi budou federální uspořádání akceptovat. Dr. Kramář, Dr. Šámal a ostatní delegáti přijeli do Ženevy 26. října, 28. října se sešli s Dr. Benešem k jednání a během následujících dnů se shodli na ústavě, hospodářství a správě budoucího Československa.

Mezitím se představitelé v Praze spontánně ujímají iniciativy. Události dostávají rychlý spád. Večer 27. října dostává jeden z vedoucích domácích politiků Dr. Alois Rašín zprávu o beznadějné situaci rakouských jednotek na řece Piavě, na kterou císařský dvůr reaguje žádostí o příměří. Ihned se ujímá nutných jednání v Praze. Časně zrána 28. října 1918 provedli členové Národního výboru, za vedení Rašína a Švehly změnu právního řádu a ustavili prozatímní vládu Československé republiky. Národní výbor přebírá válečný obilní ústav, místodržitelství – zatím neoficiálně, protože špatně informovaný místodržitel hrabě Coudenhove zrovna ráno odjel do Vídně, zemskou správní komisi, zemské vojsko a v následujících dnech další důležité úřady a instituce. Zemské vojenské velitelství je definitivně převzato až 30. října, do té doby stále hrozí nebezpečí, že Prahu vojensky obsadí. Od prvních okamžiků spontánních radostných demonstrací nedělního rána 28. října 1918 však národ dokazuje, že je samostatného státu hoden. Všichni vědí, co mají dělat. Je zajištěna vlastní pořádková služba, sokolské hlídky v ulicích nedovolují žádné lynčování ani rabování. Uherské pluky postupně odjíždějí domů a odevzdávají i zbraně. Slavnostní chvíle obnovení státnosti nic neruší.

„Psaná ústava, parlament, byrokracie, policie, vojsko ani průmysl a obchod samy nezabezpečují demokracie, není-li mravní opravdovosti občanů a souhlasu aspoň v hlavních názorech na svět a život,“ uzavírá TGM ve svých pamětech. „Demokracie není hrubost a vulgárnost, ale žádá obcovací formy prosté a přirozené, ty se vyvíjejí jen tam, kde jsou lidé k sobě upřímní a kde jsou svobodní.“

Nechť tato slova inspirují i nás.

Buďme svobodní!

 

Literatura:

HITCHCOCK, Edward B. Edward Beneš: zasvětil jsem život míru. Jaroslav Podroužek.  1946

MACKENZIE Compton. Dr Beneš. Družstevní práce. 1947

MASARYK, Tomáš G. Světová revoluce za války a ve válce 1914-1918. Orbis, Čin. 1925