Odkaz 17. listopadu

17. 11. 2016

Dnešní datum je v historii naší země pevně spjato s návratem demokracie v roce 1989. 17. listopad by měl zůstat důstojným svátkem úcty ke svobodě, která je zároveň úctou k životu.

Odkaz 17. listopadu

17. listopadu 1989 uplynulo právě 50 let od tragických událostí, které se roku 1939 udály v našem státě tehdy již plně okupovaném nacisty, rozehnání manifestace na zakázané oslavy vzniku první republiky dne 28. října, střelba do lidí a nakonec pomsta za účast na pohřbu Jana Opletala, který na následky zranění zemřel, popravy studentských vůdců, odvlečení několika set mladých lidí do koncentračních táborů a uzavření všech českých vysokých škol.

Roku 1989 chtěli studenti uctít památku těch, kteří před 50. lety tak odvážně vystoupili za ideály svobody a demokracie, trochu jinak než obyčejně, po svém, chystali se jít od patologického ústavu na Albertově, odkud vyšel pohřeb Jana Opletala, přes Karlovo náměstí, Štěpánskou ulicí přes Václavské náměstí až do Opletalovy ulice, kde měl být průvod v parku před Hlavním nádražím ukončen. Vládnoucí komunistická strana 17. listopad vždy bezostyšně zneužívala ve svůj prospěch, ale v roce 1989 panují celosvětově poněkud jiné poměry, než na jaké byla doposud zvyklá. Přicházejí otázky, zda nepřišel čas se aktivně přihlásit k ideálům, které provázely vznik první republiky a za které účastníci vzpomínaných tragických událostí položili svoje životy.  

Vládnoucí garnitura, již opuštěná mocným spojencem a vzrůstajícím neklidem a strachem z nových poměrů a nejasné budoucnosti útočná, vidí v každém hloučku diskutujících lidí kontrarevoluci přicházející jí smést. Zatímco v Rusku je glasnosť a perestrojka, v Praze panuje režim nyní už zcela reakční, reakční marxisti, jaká ironie dějin, a nechávají rozhánět pomocí setrvačností loajálních ozbrojených složek nežádoucí průvody, ze kterých začínají mít strach a které zároveň nenávidí. Revolucionáři jsou přece oni, donedávna mocní tohoto světa, a mají to přeci natrvalo, tak, jak to předpověděli marxističtí proroci: vláda proletariátu, uskutečněná ovšem prostřednictvím zástupců lidu, bude jaksi napořád, na věčné časy a nikdy jinak.  Co všechno už proběhlo toho roku pod sousoším patronů českých na Václavském náměstí: Palachův týden, zakázaná vzpomínka na intervenci „spřátelených“ armád v srpnu 1968, 28. říjen, svátek české samostatnosti, svátek první republiky, které nikdo neporoučel a která se před nikým neplazila v prachu. Vodní děla kosí nenáviděné disidenty a jejich přátele a sympatizanty, i jenom ty, co šli náhodou okolo, když třeba vycházeli z kina, zastavili se a přihlíželi.  „Já tomu říkám pražskej čumák“, hřímá na vysvětlenou ohromeným lidem vrchní pražský aparátčík, nejmocnější muž v Praze. Lidé se zkrátka provinili už jen tím, že šli náhodou okolo třeba z práce domů.  

Nyní se mocní zalekli mladých lidí beze zbraní a rozhodli, že studenti na Václavské náměstí nesmí, oni však chtěli položit květiny do Opletalovy ulice. Zbývalo tedy náměstí obejít a na místo se dostat z druhé strany, ale i to vadilo. A tak se nakonec onoho památného 17. listopadu 1989 průvod studentů, kteří měli holé ruce, dostal na Národní třídě do střetu s bezpečnostními složkami, kteří měli skutečně hole v ruce. A nejenom hole, ale v záloze i vojenské obrněnce, připravené k čemu? Vyklidit určený prostor jakýmkoliv způsobem, přejet lidi a třeba je i usmrtit?

V onen večer se v pražských divadlech už nehrálo. Zprávy o zmlácených studentech se šíří jako požár, všude, kde je to jen trochu možné se shromažďují lidé a mluví a mluví. Začala sametová revoluce. Je zvláštní, je to revoluce a velmi úspěšná, vždyť strhla stávající totalitní režim a nastolila úplně jiný, demokratický, nejosvědčenější a dosud ničím nepřekonaný systém řízení státu.  Výsledkem je tedy hluboká, revoluční celospolečenská změna. Přesto jakoby něco chybělo, sametová revoluce nezná násilí, nezná pomstu a strach.

Někdy revoluce nemohou splnit to, co od nich lidé očekávají. Každá revoluce může svrhnout stávající režim, ale k tomu aby nastolila jiný, řádově lepší, nestačí jen chtít, lidé musí být připraveni provést potřebné systémové změny, protože pouhá výměna stávající vládní garnitury při zachování přežilého nefunkčního systému nestačí.

Časem přijdou i zklamání z nově nastolené demokracie, od níž mnozí očekávají nemožné, nesplnitelné. Demokracie je stabilní teprve tehdy, když jí lidé neztotožňují s hospodářským vzestupem, domnívá se Ralf Dahlendorf, demokracie činí člověka svobodným, nečiní jej ale nutně bohatým. Demokracie není žádná konkrétní právnická či fyzická osoba, kterou by bylo možné hnát k zodpovědnosti za cokoliv, jak se v poslední době stává módou, či spíše normou. Demokracie je systém, nic víc ani nic míň. Systém umožňující kulturní předání moci po skončení volebního období. Systém demokracie vystřídal systém jediné strany, vládnoucí zde předtím. I za reálného socialismu bylo více stran, nikoliv jen jedna, na vládu ovšem lidovci ani socialisté nemohli ani pomyslit, jejich počty a zastoupení v národní frontě určovala strana vedoucí, komunistická s vedením zakotveným přímo v ústavním zákoně. Nyní mohou zase soutěžit všichni, co mají co nabídnout k řízení státu a konečně i ti, co nic takového nemají. Zásluhy za boj proti „totalitě“ dlouho nestačí, jak pocítí mnozí hned v nejbližších volbách. Zodpovědní lidé se musí smiřovat s tím, že šance pro všechny se v žádném případě nerovná nárok všem.

Vraťme se ale ještě k 17. listopadu onoho přelomového roku 1989, k průvodu směřujícímu toho památného dne z Albertova do Opletalovy ulice, do které účastníci logicky museli projít přes Václavské náměstí. Dodnes se přesně neví, co, kde a jak se stalo, jasné je jen to, že na příkaz mocných měly pořádkové služby příkaz průvod na Václavák nepustit. Nakonec se průvod studentů vydal Národní třídou, došel až k neprostupné zdi ze štítů a zastavil se; vzápětí byl zatarasen i z druhé strany od Národního divadla a zablokovány vstupy do přilehlých ulic.  Několik tisíc lidí tak zůstalo uvězněno na Národní třídě. Následovaly absurdní výzvy k rozchodu, až se nakonec hráz dala z obou stran do pohybu. Jenom naprostým zázrakem nedošlo k závažnějším důsledkům, než jaké se posléze vyšetřovaly, a většina účastníků byla jenom hluboce otřesená, několik set lidí však bylo zraněných. Pomáhalo hodně lidí v přilehlých domech, kteří přes zákazy šílených vůdců pouštěli vyděšené účastníky na chodby i do bytů. Natočené události tehdy vyvolávaly mrazení a velké rozhořčení nad takovým barbarstvím, pokud si na to ovšem ještě někdo vzpomíná. Mladí lidé proti mladým lidem, jedni ozbrojení druzí ne, občané jednoho státu. Nakonec to byl poslední záchvěv brutality a zvítězili ti neozbrojení. Jak jedinečný jev v dějinách, sametová revoluce, svoboda vybojovaná bez krveprolití, proto vzácnější.

Jak se svět od té doby změnil. Dnes už jsme zvyklí vídat takovou míru násilí, že by nám to pravděpodobně už tak nestvůrné jako tehdy nepřipadalo. I někteří přímí účastníci se dost změnili; z úst kdysi jemného studenta posléze člena parlamentní vyšetřovací komise k prošetření událostí kolem onoho průvodu bylo před nedávnem možné slyšet nad oběťmi jiného konfliktu, zaživa upálenými mladými lidmi, nekrolog tak neuvěřitelně cynický, že je to skoro nepochopitelné.  Měl by posloužit jako ztělesnění toho, že mravní relativismus je jedna z největších hrozeb naší doby. Brutální odpudivé činy musí být prostě nepřijatelné, ať přicházejí z kterékoliv strany, protože žádné globální „dobro“ se primitivním brutálním násilím nedá zařídit. V tom má naše republika velký náskok. Síla nenásilného svržení násilnického režimu a posléze kulturní rozdělení společného československého státu byla a stále ještě je obdivovaná od jiných zemí. 17. listopad by měl zůstat důstojným svátkem úcty ke svobodě, která je zároveň úctou k životu.

 

Literatura:

DAHLENDORF Ralf. Od pádu zdi k válce v Iráku. Praha, Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-842-6.