Král železný a zlatý

26. 08. 2017

Opět otevíráme historické okénko, tentokrát u příležitosti 26. srpna. Dnes uplyne 740 let od osudné bitvy na Moravském poli, ve které padl král Přemysl Otakar II. Co této bitvě předcházelo?

Král železný a zlatý

Roku 1272 zemřel v dubnu německý král Richard I. a v září roku 1273 byl říšskými kurfiřty zvolen novým králem Rudolf Habsburský. Přemysl nesouhlasil s výběrem Rudolfa, ale jeho zmocněnec nemohl při volbě vůbec hlasovat a volba tak proběhla s opomenutím českého krále, jednoho ze sedmi právoplatných voličů. Sedmý hlas byl shromážděnými kurfiřty přidělen bavorskému vévodovi. Jednalo se o porušení privilegií českého panovníka počítajících se již od knížete Oldřicha a stvrzených Zlatou bullou sicilskou v roce 1212.(2) Byl to tedy první zjevně nepřátelský akt proti mocnému českému králi a zároveň první varování, že v budoucnu nebudou muset platit právní ustanovení Rudolfových předchůdců. Bylo tak nepokrytě naznačeno, že nový německý panovník by mohl obnovit lesk svého dvora na úkor českého krále.

Přemysl tuto volbu neuznal a v souladu s tehdejším právem podal v listopadu 1273 papeži stížnost na křivdy, které jednáním kurfiřtů musel snést a které ještě očekával. Nešlo přitom o pouhou stížnost na opomenutí své osoby jako volitele a už vůbec ne stížnost na to, že nebyl zvolen králem sám. Přemysl byl možná uražen opomenutím své osoby při volbě, ale jádro sporu bylo úplně jinde. Brzy totiž začalo být zjevné, že sbor kurfiřtů si pojistil od nového krále, že nebude krácen na svých lénech, respektive že král neodebere ani neudělí nikomu léna bez souhlasu sboru kurfiřtů, ze kterého ovšem předem vyloučili Přemysla. (1)

 

Přemysl II. Otakar byl bezesporu nejmocnějším evropským panovníkem té doby, sám se psal „z boží milosti králem českým, vévodou rakouským, štýrským a korutanským, markrabím moravským, pánem v Krajině, ve slovenském Krajišti a v Chebu, pánem v Pordenone“. Jeho působení se šířilo stále dál, protože některá knížata slezská a polská se mu poddala dobrovolně a stejně tak činila různá města jako například italská Verona, Treviso, Feltre a další, v roce 1272 jmenovala Aguileia Přemysla generálním vládcem své země. Lákala je k tomu spořádaná správa Přemyslových zemí, kterou byl navíc schopen jako mocný panovník účinně obhájit.

Přemysl během svého panování připojil k dědičným zemím koruny české Dolní a Horní Rakousy a Štýrsko. Po smrti posledního vévody z rodu Babenberků si rakouská šlechta v roce 1251 zvolila za vládce českého prince Přemysla, který svůj nárok na Rakousy a Štýrsko podpořil roku 1252 sňatkem s Markétou, sestrou posledního vévody Fridricha II. Rakouské země musel Přemysl hájit proti vpádům uherského krále Bély IV. ukončeným až hroznou porážkou Uhrů roku 1260 v bitvě u Kressenbrunu, která vynesla statečnému Přemyslovi čestný titul král železný. Přemysl se rovněž pokoušel rozšířit své panství i směrem severovýchodním a dvakrát se účastnil křížové výpravy do Pobaltí, kde se v roce 1255 odehrála rozhodující bitva s pohanskými Prusy u Rudavy. Poražený pruský náčelník přijal křest a Přemysl, který mu přitom byl kmotrem, přitom nechal založit město Královec, dnešní Kaliningrad. Přemyslovou vizí bylo rozšíření přemyslovské moci do Litvy a Pobaltí, které by spadaly pod správu olomouckého biskupství, povýšeného k tomuto účelu na arcibiskupství, kvůli vlažnému postoji papežské kurie však bohužel z těchto zajímavých plánů sešlo. Roku 1266 připojil Přemysl Chebsko jako věno po matce Kunhutě Štaufské, dceři římskoněmeckého krále Filipa Švábského a v roce 1269 připojil vévodství kraňské, Korutansko a Kraňsko, které zdědil po bratranci Oldřichovi, posledním kraňském vévodovi, který zemřel bez dětí. Poté co koupil v přímoří přístav Pordenone, sahá Přemyslova říše až k Jadranu, od hor Krkonošských po Adrii platilo slovo českého krále a on tak vládl nad říší, jakou nevládl žádný z jeho předků, ani mocný Boleslav II. (2) Ve svých zemích založil desítky měst. Zbývalo ještě dosáhnout císařské koruny.

Otázkou je, zda vůbec bylo tak lákavé stát se v té době německým králem a císařem svaté říše římské, když velkou část dějin vyplňovaly zničující boje mezi německými králi a císaři na straně jedné a papeži a jejich přívrženci na straně druhé, k tomu dost často bývali králové i papežové zároveň dva, ba i více. Posledním mocným králem a císařem svaté říše římské, který zabředl do sporu o primát ve vedení křesťanské říše, byl Fridrich II. z rodu Staufů, na kterého uvrhl papež v roce 1245 klatbu. Fridrich II. zemřel v roce 1250, posledních pět let vlády tohoto císaře proto proběhlo v klatbě, což ovšem až do volby Rudolfa nikomu nevadilo. Po Fridrichu II. byli zvoleni hned dva králové, prvním z nich byl jeho syn Konrad IV., který zemřel na zimnici v roce 1254 ve stáří 26 roků, druhý král Vilém hrabě Holandský zahynul ve stáří 27 let na válečném tažení ve Frisku. Německý trůn tak byl záhy opět volný.

 

O volbě se rozhodovalo v roce 1255, zrovna když se Přemysl Otakar II vrátil z pobaltské výpravy. Mohučský arcibiskup, jeden ze sedmi kurfiřtů s pravomocí volit německého krále tehdy jednal s Přemyslem, který po matce pocházel z císařského rodu Štaufů, ten však po zralé úvaze nabídku odmítl z důvodů, které dnes už přesně neznáme. Nakonec se o německý trůn licitovalo a zvoleni byli zase dva králové, kteří byli ochotni za nějaký ten peníz do pokladen tehdejších lobistů přizdobit řady svých titulů zvučným titulem německého krále. V roce 1257 byl tehdy zvolen německým králem bratr anglického krále Richard z Cornwallu, známý svým bohatstvím a po něm ještě Alfons X ., král kastilský. K boji mezi těmito králi naštěstí nedošlo, protože Alfons X. na německou půdu nikdy ani nevstoupil. Král Richard přijížděl občas do svého království uspořádat politické záležitosti a vládnout, v roce 1261 od něj přijal Přemysl Otakar II. země rakouské jako léno. (1,2)

Král Richard zemřel v dubnu roku 1272. Zase přijel kurfiřt německý, kolínský arcibiskup, k jednání za Přemyslem, nemáme známost o čem, zda se jednalo o volbě nebo o nabídku aby Přemysl přijal korunu, poslové odjeli s nepořízenou. Do úvahy přicházeli tři kandidáti, rodem Němci. Mocným feudálům neblahý stav německého království, kdy v domácích poměrech za právo platila hlavně síla a moc v podstatě vyhovoval, králem by rádi viděli někoho, kdo by je nijak neomezoval v moci a majetcích a zároveň byl natolik bohatý, aby mohl sám slušně vydržovat svůj dvůr, protože královské statky byly v době předchozích nepořádků pochopitelně rozchváceny. Těmto požadavkům ovšem Rudolf, příslušník starého, ale zchudlého šlechtického rodu, moc nevyhovoval. Zpráva o zvolení ho ostatně zastihla v boji s biskupem Basilejským na obranu rodových držav, který s ohledem na volbu, kterou přijal, ihned ukončil. (2)

Přemysla zastihla zpráva o volbě nového německého krále na tažení proti Uhrům, kteří pod vedením nového krále Štěpána V. obnovili pustošivé vpády do Přemyslových jižních zemí a poplenili Moravu a Rakousko. Přemysl se vydal do války s úmyslem učinit přítrž tomuto řádění, po zprávě o volbě v Německu však v obavách z dalšího vývoje slibně se vyvíjející válečné tažení raději rychle ukončil a vzdal se výbojů ve snaze učinit z Uherského krále spojence nebo alespoň neutrálního souseda. (3)

Z průběhu dalších událostí je stále jasnější, že volba proběhla účelově s cílem omezení vzrůstající moci českého krále. Rudolf nejprve škrtne a zruší všechno, co udělal a potvrdil poslední německý král Richard, posléze se dospěje až k datu smrti posledního krále a císaře v roce 1250 a potom se s mazáním právních aktů zajede ještě o dalších pět let zpátky do roku 1245, kdy byl tento císař, Fridrich II., v klatbě. Dne 19. listopadu 1273 Rudolf vydal prohlášení, že všechna léna a majetkové změny uskutečněné od roku 1245 podléhají novému potvrzení. Přemysl se musel oprávněně obávat toho, že když bude své země od římského krále přijímat v léno, ten už by mu nemusel rakouské země vrátit. Chtěli mu odejmout všechny země, které získal od roku 1250, tedy od smrti posledního císaře Fridricha II.: Rakousy, Štýrsko, Korutany, Krajinu etc. (1)

 

Přemysl přesvědčený o tom, že je plně v právu se proti této nespravedlnosti odvolal přímo k papeži Řehoři X., zvolenému v roce 1271 po tříletém období kdy papežský trůn zůstával neobsazen. Velkým přáním Řehoře X. bylo uspořádat křížovou výpravu na znovu dobytí Svaté Země. Přemysl byl ochoten k tomuto nákladnému a nebezpečnému podniku a žádal za to odklad rozsouzení s tím, že potom se podvolí rozsudku papeže. Rudolf ovšem rovněž přislíbil účast na křížové výpravě, hlavně však nabídl papeži, že potvrdí stolici římské všechna nadání od předků svých, a mezi nimi zejména i ta, která někdy Ota IV. A Fridrich II. učinili a potom zase odvolali; že tudíž odřekne se všeho práva k městům a krajinám Bononie, Raveny, Imoly, Rimini, Urbina, krajiště Arkony atd. a v Itálii, že uzná neodvislost Sicílie a Apulie od říše, že volbu papežů nebude ničím omezovati. (1) Byla to tedy zcela opačná taktika než vůči Přemyslovi, zde všechny právní závazky, i ty zrušené, kupodivu platily. Klement X. upadl do velikých rozpaků, Přemyslovi se z hlediska obrany zájmů církve nedalo nic vytknout, Rudolfovu nabídku ke smíru v Itálii ovšem odmítnout nemohl. Snažil se sice řešit spor smírně a na církevním koncilu, svolanému za účelem urovnání evropských poměrů do Lyonu v roce 1274 přiznal českému králi právo volit německého krále. Jinak se ale papež omezil jen na naléhání na Přemysla, aby ustoupil, potají zároveň ale stále více zjevně stranil Rudolfovi a vybízel ho k zákroku proti Lombardii, aby se nepřidala k Přemyslovi. Přemysl proto někdy v květnu 1275 přerušil dopisování s papežskou kuríí a odvolal se proti zjevně zaujatému papeži k všeobecnému konciliu.

Je tu řeč o králi Rudolfovi, ale co se vlastně stalo s druhým německým králem Alfonsem, zvoleným 1257, který sice nikdy do Německa nepřijel, ale i on byl stále právoplatným vladařem. Klement X. se rozhodl řešit raději toto dilema a přiměl kastilského krále, aby se 1274 vzdal německého trůnu. Posléze se v říjnu 1275 setkal papež v Lausane u Ženevského jezera s Rudolfem a uznal ho za německého krále, Rudolf za to slíbil urovnání pozemkových poměrů v Itálii a i křížovou výpravu do Svaté země, ke které už ovšem jaksi nedošlo.

Král Rudolf mezitím nelenil a v listopadu 1274 bylo odhlasováno knížaty shromážděnými na říšském sněmu v Norimberku mnoho věcí přímo cílených proti Přemyslovi, takže nyní je už zjevné, že šlo o předem připravenou strategii. Především byla všechna léna udělená od časů exkomunikace Fridricha II. převedena pod pravomoc Rudolfa a tím byly zpětně a proti právu zrušeny všechny propůjčky a zápisy předchozích králů, zejména krále Richarda I. bez ohledu na to, že tohoto panovníka se žádná exkomunikace netýkala a byl kurfiřty řádně zvolen. Dále bylo se zpětnou platností vyhlášeno, že každý má do roka a do dne ode dne zvolení požádat o udělení svých zemí v léno, bez ohledu na to, že platnost volby byla ještě nerozhodnuta u papeže. Toto datum, vyhlášené na sněmu už Přemysl, i kdyby se nyní rozmyslel, stihnout nemůže, už v době vyhlášení je propadlé. Soudcem nad provinilými pak byl ustanoven Přemyslův nepřítel falckrabě Ludvík. Poslední ujednaný bod už bez obalu říká, proti komu celé zasedání směřovalo a že tedy falckrabě Ludvík má krále českého, který ode dne korunování krále Rudolfa k manství svému se nepřihlásil a ani propůjčky na ně neobdržel, pohnati k soudu svému do Würzburka ke dni 23. ledna 1275 a že postačí, bude-li půhon ten jen ve městech Horní Falce prohlášen, která hranicím Království českého nejblíže příleží. (1)

Další sněm v Augsburku v roce 1275 stihl Přemysla říšskou klatbou, protože se k soudu nedostavil a tím byl odsouzen jako zpronevěřilý vazal ke ztrátě všech zemí a statků, kterých nabyl na půdě německé. Někteří páni – ale ne všichni – mu vypovídají poslušnost.

Kromě toho začal Habsburk bezprávně zasahovat do záležitostí českého státu a potají vysoce účinně poštvával protivníkovy vazaly proti svému králi. Tak Boreš z Rýzmburka, nemocnější pán v půlnočních Cechách, tajně slíbil věrnost Rudolfovi a zase se jakoby nic vrátil na své statky v Čechách. Rudolf mu za tuto zradu listem zaručil ochranu a odměnu. Po Rudolfově vládě toužil i mocný rod Vítkovců s erbem růže i další velmoži. Jak málo rytířské jednání je takto zákeřně a podle zrazovat svého krále, který nic netuší a teprve v přesně načasované chvíli ho zrada české šlechty zasáhne. Přemysl si znepřátelil tuto šlechtu hned při svém nástupu v roce 1253, když rázným až příkrým způsobem dosáhl vrácení zachvácených královských statků, které jeho lehkomyslný otec Václav I. porozdával jen tak svým oblíbencům. Vůbec byl Přemysl se svou nekompromisní spravedlností měřící stejně bohatému jako chudému mocným šlechticům málo po chuti. Německý kronikář Arcijáhen Řezenský Eberhard Altajchský píše, že král český šlechtu i lid zemí svých, ježto před ním zvyklí byli provádět loupeže a násilí zkrotil krutostí velikou, a na osoby ohledu nebera, ve přísné spravedlnosti prováděl soud nad velikými nejinak než-li nad malými, proto šlechticové oni majíce podtají a němu nenávist opustili ho a zradili ho.

10.1.1276 umírá papež Řehoř X. a dál se v letech 1276 – 1277 v rychlém sledu na papežském trůnu vystřídají čtyři papežové a tím vliv na pokojné uspořádání sporu, pokud byl vůbec ze strany papeže vyvíjen, prakticky mizí. Začíná být zřejmé, že vojenské střetnutí je nevyhnutelné.

Dál je ze strany Rudolfa vyvíjen tlak na Přemyslovy spojence, až zůstal jen jediný, bavorský vévoda Jindřich. V říšské klatbě byli oba dva, Přemysl i Jindřich, ale s oním Rudolf nejedná tak příkře jako s českým králem. Jindřich Bavorský drží klíčové území a je hrází proti vpádu Rudolfa do alpských zemí, ve kterých ale Rudolf už získal většinu šlechty a jen města, zejména Vídeň drží neochvějně s Přemyslem. Rudolf v polovině roku 1276 shromáždil vojsko a chystal se ke vpádu do Čech a i Přemysl očekával Habsburka na českém území a počítal přitom s bavorským spojencem, na hraničním území mezi Bavorskem a rakouskými zeměmi nechal jen nezbytné posádky na hradech. Přemysl rozestavil své vojsko u Teplé, odkud by mohl snadno bránit obě přední brány do Čech jak u Chebu, tak i u Domažlic. Mezitím však Jindřich podlehl stupňujícím se slibům a umožnil Rudolfovu říšskému vojsku průchod svým územím a následný vpád do Rakous. Rudolf s pomocí zrádné rakouské šlechty bez boje rychle prošel Rakousy a v říjnu 1276 oblehl Vídeň, kde se měšťané věrní Přemyslovi udatně bránili. Sotva se Přemysl dozvěděl o změně pochodu Rudolfa, nastoupil s vojskem obtížnou cestu do Rakous lesnatým pohořím Plzeňského, Prácheňského a Bechyňského kraje a rozestavil unavené vojsko u Drozdovic na Dyji, odkud mohl podle potřeby hájit Moravu i Rakousy. Ještě nebylo vše ztraceno, ve hře byly i logistické problémy znemožňující dlouhodobý pobyt silného vojska v jedné krajině, zvláště když Rudolf chtěl vystupovat jako zachránce a nikoliv jako pustošitel jak bylo tehdy obecným zvykem. Jeho vojsko leželo u Lince a trpělo nedostatkem potravy, píce a nevlídným počasím pozdního podzimu. (1,3)

V rozhodující chvíli zasáhla zákeřná zrada české šlechty, Vítkovci a Rýzmburkové na českém území zahájili pečlivě načasovanou vzpouru a donutili tím Přemysla jednat s Rudolfem o míru. 21. listopadu byly v ležení u Vídně dojednány plnomocníky podmínky, které pak byly stvrzeny na osobním jednání Přemysla a Rudolfa na ostrůvku Kamberce v Dunaji. Kletba nad Přemyslem byla zrušena, Rudolfovi byly vydány země Alpské a Chebsko, Čechy a Morava byly vydány Přemyslovi jako říšské léno. Mír měl být dále stvrzen sňatkem králevice Václava a Rudolfovy dcery Jitky, které mělo být připsáno královské věno. Pro Přemysla a český stát to sice znamenalo ztrátu dosavadních územních zisků, ale českému králi byla formou svatební zástavy zajištěna jiná rozsáhlá území. (2)

26. listopadu 1276 musel Přemysl ujednané ještě zopakovat v podobě poněkud teatrální před zraky všech shromážděných německých pánů, vesměs svých osobních nepřátel, škodolibě sledujících jak hrdý Přemyslovec pokleká před Rudolfem sedícím na trůnu. Přemysl dlouho bojoval všemi diplomatickými a nakonec i vojenskými prostředky, které měl, proti Rudolfovi. Před Vídní uznal porážku, nevolil zbytečný boj a přistoupil na dohodnutí stvrzené osobním jednáním na dunajském ostrově. Přistoupil i na divadlo pro zpupné německé pány. Přemysl byl veliký i v tom, že dovedl snést a uznat svoji porážku. Jenomže tím to celé zdaleka neskončilo.

 

Přemysl se sice už nemohl psát jako dřív Přemysl II. Otakar psal z boží milosti králem českým, vévodou rakouským, štýrským a korutanským, markrabím moravským, pánem v Kraňsku, ve slovenském kraji a v Chebu, pánem v Pordenone, ale pečeť zůstala stejná. Cválající jezdec v plné zbroji – nyní větší, protože nápis byl už menší – Přemysl II. Otakar, z boží milosti král český a markrabě moravský. Mocný, pokořený, ale stále nezlomený král, silný a schopný.

Rudolf se rozhodl protivníka úplně zničit. Dohodnuté postupně přestávalo platit a podmínky pro Přemysla se neustále zhoršovaly. Vazalský svazek proti Vídeňským úmluvám přiostřil ve snaze odstranit výjimečné postavení českého krále a učinit z něj pouhého říšského knížete se všemi závazky a povinnostmi, které se vynořovaly nové a nové a nebylo jim konce. Svatební smlouva byla několikrát přepsána, věnná území a peněžní částky se snižovaly.

 

Nejhorší bylo pokračující zrádné jednání české šlechty. Za zradu je Přemysl nijak nepotrestal, to bylo ostatně součástí dohodnutých smluv a Přemysl nebyl z těch, kteří by porušili své slovo. Nebyli voláni k odpovědnosti za své jednání, ale ani nebyli, jak zřejmě očekávali, voláni zpět ke svým úřadům, které zastávali předtím. A tak žádají na Rudolfovi, aby je přijal, pochopitelně s územím hrady a statky, které drželi, jako své leníky. Rudolf souhlasí a Přemysl marně protestuje.

Situace je mnohem víc hrozivá než za panování slabého českého knížete Bedřicha I., kdy se do vnitřních záležitostí začal přesmíru vměšovat císař Fridrich I. Barbarossa. Ten v roce 1182 vyřešil spor mezi Bedřichem a odbojnou šlechtou, která si zvolila znojemského Přemyslovce Konráda Otu tak, že Bedřichovi ponechal jen Čechy a odbojného Otu povýšil na markraběte Moravského a zároveň Moravu prohlásil za říšské léno. Tím došlo k roztržení českých zemí, kde dosud Čechy a Morava tvořily jednotný státní celek. Jenomže Konrád Oto, tvůrce prvního psaného českého zákoníku, se takového rozuzlení zhrozil a dobrovolně uznal Bedřicha za svého knížete. Nakonec sám nastoupil po zesnulém Bedřichovi na trůn a užíval titulu kníže české, někdy markrabě moravský. Barbarossa se vměšování nevzdával a v roce 1187 na přání pražského biskupa Břetislava Jindřicha vyjmul jako říšské léno statky pražského biskupa rozházené různě po Čechách i Moravě. Naštěstí v létech 1192 -1197 nastoupil na knížecí stolec sám Jindřich Břetislav a v jeho knížecí osobě zase všechna území splynula v jeden celek. (2,3)

Přemysl nyní stojí před mnohem horší hrozbou. Nemůže svolit k odtržení nespokojené české šlechty, tím by značná část Čech a Moravy byla odtržena a připojena k Německu, odtrhování by asi nebylo konce a on se tak mohl stát králem bez země.(2) Pokud Rudolf vyhoví sobeckému přání odbojné šlechty, český stát se rozpadne a postupně zmizí v německém moři a přestane existovat. Rudolf tím sice poruší své předchozí ustanovení, když dal dědičné země Přemyslovi jako léno jako celek a nyní z toho hodlá ukrajovat, ale kdo by se o to staral. Český král stojí před hrozbou rozpadu svých zemí. A Rudolf porušuje předchozí ustanovení a nařizuje Přemyslovi šlechtě vyhovět.

Přemysl píše Rudolfovi list, v němž ho žádá, aby od posledního tohoto požadavku bylo upuštěno. Rudolf jakoby na to čekal, prohlásil toto psaní za protržení míru a počal nové zbrojení. (1)

 

Obraz Přemysla se mění. Ne zhrzený pyšný král, který chtěl císařskou korunu a byl opomenut a bije se marně pro světskou slávu, ale velký král, politik i státník a v neposlední řadě statečný voják, který ať pojímá situaci z kteréhokoliv konce, nevidí jinou možnost než bránit se, bojovat za každou cenu.

Právě v roce 1277 se rozhodl a začal aktivně shánět spojence pro svou věc. Na své straně má zejména ty, co jsou živi vlastním přičiněním a potřebují záruku trvání pevných pravidel, odpůrci jsou pak zejména ti, co rádi ukrajují ze společného víc, než jim přísluší.

 

1. František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě
2. Josef Lacina: Obecná kronika – Středověk
3. Josef Lacina: Česká kronika

Obrázek: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_na_Moravském_poli