Jan Hus a svoboda svědomí

06. 07. 2015

Dnes slavíme státní svátek. Připomínáme si 600 let od upálení Mistra Jana na břehu Rýna v německé Kostnici. Jan Hus je pro nás symbolem - ale čeho vlastně? V čem spočívalo jeho učení, jeho pravda, která ho přivedla na hranici?

Jan Hus a svoboda svědomí

„Odvolej, zapřísahám tě, copak jsi tak pyšný, že myslíš, že všichni ti zde přítomní vysocí hodnostáři se mýlí a ty jediný znáš pravdu? Odvolej.“ „Dobře odvolám, ale…“ „Ale co?“ „Dokaž mně, že se mýlím.“

Někdy počátkem července 1415 došlo k poslednímu setkání dvou učených mistrů Karlovy univerzity v Praze, mistra Jana z Husince a mistra Štěpána z Pálče, ještě před pár lety nejlepších přátel. Nyní je první z nich odsouzený arcikacíř a druhý jeden z jeho nejhorlivějších žalobců.  Kolik let uplynulo od doby, kdy společně neohroženě hájili na půdě pražské univerzity odsouzené Viklefovy texty? Na půdě Pražské univerzity si učení mistři osobují právo polemizovat s odsudkem samotné hlavy církve s bludařskými články. A ohnivě hájí smělé myšlenky, mistr Štěpán z Pálče mezi nimi.

Hněv církve přichází vzápětí. Někteří do té doby horliví reformátoři, jeden po druhém sklání šíji před mocnými tohoto světa. Mistr Jan Hus tehdy pozoruje shovívavě lidské slabosti svých bližních. On sám nepokládá spor o ty které konkrétní články za to nejdůležitější. Důraz klade na znalost bible a na porovnání textu evangelií se stavem skutečným v současné církvi. Odpovídá smyslu nového zákona tak, jak je popsán v evangeliích, anebo je církev představitelkou nového řádu jenom formálně? Církev se čím dál více staví do pozice náměstka samého Boha na Zemi a vybízí poddané věřící k pouhé poslušnosti svých rozkazů. Jenomže má na to právo? Ty, lide obecný, jsi hloupý, jaksi nezletilý, hlásá církev, a proto jsme tu my, mocní tohoto světa abychom lépe než ty posoudili, co je pro tebe dobrého. Proti tomu hájí Hus právo na vlastní rozum.  Cesta ke spáse, tehdy základní potřebě všech lidí, nevede podle Husa k cíli pouhou slepou poslušností církevní a světské vrchnosti.

Jan Hus tedy hájí svobodu svědomí, právo na vlastní názor a právo na kritické posuzování příkazů shora. Jsou-li v rozporu s obecnou morálkou právem a tvým svědomím, nemusíš je poslechnout. Jsou to věci dneska běžné a samozřejmé, tehdy to však bylo něco naprosto neslýchaného. Podle známého středověkého schématu se společnost skládala ze tří stavů, duchovního, panovnického a poddanského, kterým byly Bohem dány základní úkol: ty se modli, ty vládni a ty pracuj. Tento systém, mohl ovšem fungovat jen při naprosté disciplinovanosti všech tří složek.

„Pamatuješ, Štěpáne, jak jsi hájil toto učení, a mnohem ohnivěji než já. A nesklonil jsi šíji před papežskou zlobou, alespoň tehdy ne.“ „Ano, ale to bylo na půdě univerzity! Ty jsi to říkal z kazatelny obyčejným prostým lidem.“ „I prostí lide mají právo žít v pravdě.“

Hlavním úkolem prelátů sezvaných do německé Kostnice mělo být konečné vyřešení tři desetiletí se táhnoucího papežského schizmatu, kdy současně vládli dva a posléze dokonce tři papežové. Toto jim trvalo pěknou dobu až do roku 1417. Pro Husovu obhajobu se při tom díle nenašla jediná chvilinka, místo toho jenom imperativní: odvolej. Takovou zarytost od učených kardinálů sám Hus nečekal. Věřil, že na obhajobu dojde, byl připraven na to, že nebude snadná a že třeba ani neuspěje, přesto od sboru nejvyšších představitelů církve očekával větší úroveň, než které byl svědkem a zároveň obětí. Před koncil přišel ze své vůle a dobrovolně.  Je třeba přiznat, že tváří tvář Husově neochvějné odhodlanosti koncil, toužící po tom, aby obviněný odvolal a prosil o slitování, učinil poté, co selhalo trýznění obviněného ve vězení, nějaké ústupky, do té doby rovněž nevídané.

Když selhal pokus, aby Hus odvolal to, co se mu připisuje, protože to tak chtějí jeho nadřízení a on je povinen poslechnout, navrhli jako definitivní ústupek, aby odvolal to, co se mu připisuje, přestože to nikdy neříkal.  Je to spor o svobodné svědomí. Nelze uposlechnout špatné jen proto, že to nařizuje pán, ať už světský nebo církevní. Bylo mu řečeno, že zodpovídat se bude jeho nadřízený a on má povinnost jenom poslechnout. Na to však Hus odmítl přistoupit. Svoboda svědomí znamená i vlastní zodpovědnost za provedené skutky.

Hus dospěl ke svému učení ve zralém věku po dlouhém uvažování a byl pevně přesvědčen, že má pravdu. Byl si i vědom, že stát v této pravdě může znamenat i stát v proudu událostí, které ani nelze předjímat a nutnost se ke všemu postavit čelem. Byl víc než jen kazatel a reformátor církevních poměrů. Veden upřímnou snahou o nápravu neutěšených poměrů a vrácení důstojnosti kněžskému stavu, tak, aby byl hoden Krista, který je pro Husa první a jedinou autoritou, hledal cestu nejen srdcem ale i rozumem. Ukazatelem správné cesty mu bylo vlastní svědomí, které nelze ničím obelhat.

Z jeho popudu se koná překlad latinské bible do českého jazyka, na kterém se podílel. Sám se snažil dostat se k pramenům bible, naučil se hebrejsky, protože soudil, že právě z tohoto jazyka byla bible přeložena do latiny. Svědčí to o už zcela moderním přístupu k analýze závazného textu, i když se mýlil o původním jazyku písma, kterým byla aramejština.  Individuální studium bible potom přináší člověku možnost rozvoje samostatného myšlení, uvažování. Hus si byl vědom, že každý v bibli číst nemůže, znalost čtení byla omezena na úzkou část společnosti, ale aby to všem usnadnil a okruh pokud možno rozšířil. Snaží se proto i o vylepšení psané češtiny tak, aby byla snazší a srozumitelnější.

Studium bible mělo podle Husa pomáhat k hledání správné životní cesty. Domníval se, že v člověku jsou aktivní síly, které vedou k pravdě spravedlnosti a nejvyšším mravním cílům. Zdrojem trvalých hodnot není formální učenost a množství znalostí, ale jejich kvalita a vřelá víra, která dává všemu pevný základ. Podle Husa má člověk věřit v boha, v Krista, ale nikoliv v papeže a v preláty. Je možné věřit papeži a prelátům jenomže pouze tehdy hlásají-li pravdu zákona božího. Své myšlenky rozšiřuje i na světské feudály, ne Mojžíš, ne král pozemský, ne papež, jejich přikázání nezavazují, nejsou-li ve shodě s přikázáními Kristovými. Nenabádá tedy k neposlušnosti, říká, že taková nařízení nikoho nezavazují, tudíž neuposlechne-li, nedopouští se smrtelného hříchu, jak se oficiálně vykládalo. Rozhodčím sporu, co je a co není správné, má být individuální výklad bible, který ovšem mohou podat jen ti, co texty studovali, o výkladu se má diskutovat mezi nimi. Je to diskuse, základ nového uspořádání společnosti, umožňující plynulý vývoj pohledů a názorů na nějakou věc

V tomto postupu stojí na prahu moderní doby. Říká: „co ti tvůj očištěný rozum poví, to drž a nepouštěj.“ Hus ovšem není žádným fanatickým hlasatelem své pravdy a hned dodává: „leda bys byl lépe poučen.“ Neříká, že to, k čemu tě rozum dovedl, máš už za všech okolností držet. A to je nové. Budeš-li lépe poučen, tak přijmi to.

Jan Hus celým svým životem hájil všechno, co dnes ctíme: svobodu svědomí, myšlení i diskusi. Diskusi, která není v tom ukřičet svou pravdou ty ostatní, ale opravdové diskusi, která znamená, že poctivě budu muset uznat, že jsem se mýlil, pokud o tom budu přesvědčen. Logickými argumenty a nikoliv demagogickým pokroucením řečených myšlenek, ani brutálním násilím.  A v tom je jeho mimořádná velikost.

„Tedy nerozmyslil si se, neodvoláš?“ „Řekni, Štěpáne, co ty bys učinil, kdyby na tobě bylo žádáno, abys odvolal, čemu jsi neučil a čemus nevěřil“ „Těžké jest!“ „Tedy jdi, Štěpáne, odpouštím ti, čím jsi mi ublížil, jako doufám, že i ty tak učiníš, pokud jsem ti něčím ublížil já. Nezlobím se na tebe, vždyť stát sám před Bohem bez prostředníka, to je velmi těžké.“

 

Prameny:

Profesor Josef Lacina, Česká kronika, rok vydání 1893
Profesor Josef Lacina, Obecná kronika, rok vydání 1900
Josef Macek, Jan Hus, Svobodné Slovo Praha, 1963
Úvodní obrázek: "Jan Hus píše ve vězení dopisy svým přátelům" od Josefa Mathausera (získáno z wikipedie)