Dubnové teze

17. 04. 2017

Přesně před sto lety - 17. dubna 1917 - zveřejnil Vladimír Iljič Lenin svůj revoluční politický program a započal cestu k říjnovému (listopadovému) převratu, který změnil dějiny 20. století. Co předcházelo, co následovalo? Po čase opět otevíráme naše historické okénko.

Dubnové teze

Letos uplyne 100 let od nastolení Leninovy diktatury v Rusku, která měla být prvním krokem k vytvoření nového světového socialistického řádu.

První měsíce roku 1917, třetího roku velké světové války, nicméně ještě nijak nenasvědčovaly tomu, že by dějiny spěly k historickému momentu vzniku režimu, který popře všechny dosavadní konvence a normy chování, přestože v carské říši se staly události převratné. Ostatně dějiny také samy o sobě nikam nespějí a za nic nemohou, to jen lidé.  Zatím proti všemu očekávání socialistických teoretiků všech odstínů se světová socialistická revoluce sama od sebe jaksi nekonala, navzdory tři roky trvajícímu vyčerpávajícímu konfliktu se téměř všichni cítili být především příslušníky svých národů s povinností bránit svou vlast, jakkoliv se to marxistickým prorokům zdálo zaostalé a zpátečnické.

V březnu 1917 došlo v Rusku k revoluci a byla prohlášena demokratická republika, car Mikuláš II. se vzdal trůnu a předsedou prozatímní vlády se stal kníže Lvov a po něm Kerenskij. Lenina zpráva o úspěšné revoluci překvapila v exilu, kde zrovna nedávno dokončil své nejnovější dílo: „Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu“. Poněkud zaskočen měl vzápětí hned jasno co se děje: země se konečně nachází v přechodu od buržoazní revoluce k socialistické. To, že o kapitalismu v Rusku bylo možné s úspěchem pochybovat, nehrálo v jeho vizích žádnou roli, rychle promýšlel novou strategii převzetí moci. Neúspěch revoluce 1905 Lenina definitivně přesvědčil o tom, že dějiny samy nic neprovedou a události, byť historicky determinované, je třeba náležitě popohnat a je pevně rozhodnut, že tentokrát si už příležitost utéct nenechá. Jako na zavolanou přichází nabídka generála Ludendorffa k umožnění cesty do Ruska přes Německo, kterou Lenin bez zaváhání přijímá a mávnutím ruky odbývá opatrnické námitky svých exilových revolucionářských kolegů obávajících se kompromitace.

Dne 8. dubna odjíždí budoucí nejmocnější muž sovětské jen tak nalehko z Curychu, cestou ve Stockholmu přijímá od soudruhů připravené boty, netrpělivě odmítne další svršky a pokračuje dál, až konečně dne 16. dubna v časných ranních hodinách dorazí na nádraží do Běloostrova na ruském území. Lenin vystupuje z vlaku a na zde čekající Kameněva a Stalina, vydavatele bolševického listu Pravda, se místo pozdravu rovnou oboří za články, které se mu nelíbí. Nelze čekat na to, jestli se nová vláda ukáže jako schopná nebo ne, naopak je třeba líčit všechno, co dělá, v těch nejhorších barvách. Podle Lenina je nutnou podmínkou pro uchopení moci bolševiky hned od počátku vnést mezi lidi nedůvěru k prozatímní vládě, podkopat a rozbít vládní struktury včetně policie a vojska a ovládnout nově vznikající, ve kterých bolševici v této chvíli zdaleka nemají většinu. Veškeré orgány státní moci měly být odstraněny a nahrazeny dělnickorolnickou samosprávou reprezentovanou sověty, do kterých by už nemněly přístup žádné oportunistické síly. Názory ostatních revolucionářů Lenin odmítá brát na vědomí a je přesvědčen pouze o své vlastní pravdě, žije jedině pro svoji revoluci každou denní i noční hodinu jako ztělesnění vůle k moci. Lenin je zvláštní typ jakoby postrádající jakýkoliv běžný lidský rozměr, nepotřebuje přátelství, pohodlí ani přepych, netouží po ovacích davů a je mu lhostejné, zda mu mávají či zlořečí. Ochotně se vzdává i své jediné radosti, poslechu hudby, protože v něm probouzí potřebu lidské vzájemnosti. Jakoby měl strach, že by člověk v jeho nitru ještě nakonec mohl přemoci velkého revolucionáře. (1)

Hned po příjezdu do Petrohradu vystoupil Lenin dne 17. dubna 1917 na celoruské poradě sovětů dělnických a rolnických zástupců s referátem o politických úkolech, shrnutém a zveřejněném jako „Dubnové teze“, kde v ostrém protikladu k politice revoluční vlády je především pro okamžité ukončení války bez ohledu na mezinárodní závazky. Podle Lenina se země nachází v přechodu od buržoazní revoluce k socialistické revoluci, proto žádná podpora prozatímní vládě. Důležitým úkolem bylo rozbití státního aparátu a nahrazení buržoazní republiky republikou sovětů, organizovanou zdola nahoru, agrární program, rozuměj okamžitá konfiskace statkářské půdy, nacionalizace půdy a převedení práva nakládat s půdou na sověty, rovněž sloučení všech bank v jedinou a její kontrolu prostřednictvím sovětů. Pokud se týkalo přímo sovětů tak postupovat proti nim bylo v této fázi potřeba velice takticky, protože bolševici v nich zdaleka neměli většinu. „Dubnové teze“, se po vítězství bolševiků se staly jedním ze základních textů komunistické ideologie.(2)

Prozatímní vláda sledovala toto přičinlivé štvaní se znepokojením a posléze se vzchopila k razantnímu zásahu a všechny chaosisty postavila mimo zákon. Počátkem června 1917 se sešel všeruský sjezd sovětů, kde měli bolševici 105 delegátů z 822. Po sjezdu anarchisté 3. července uspořádali pouliční demonstrace, rozehnané vojskem, po těchto nepokojích byli Kameněv a Trockij vsazeni do vězení a list Pravda byl zastaven. Sám Lenin směl uniknout do Finska, kde čeká na vhodnou příležitost k razantnímu zásahu, který se mu jeví optimálním během druhého sjezdu sovětů plánovanému na říjen. 9.října se proto tajně vrací do Petrohradu, kde dalšího dne získal na schůzi ústředního výboru strany většinu v poměru 10:2 ve prospěch ozbrojeného povstání. 7. a 8.listopadu (25.a 26.října) 1917 zvítězila v Rusku revoluce bolševická.(1)

Příčiny relativně snadného převzetí moci bolševiky byly v samotné carské říši, ve které po celé devatenácté století nebyli carové schopni ani ochotni umožnit svým poddaným podílet se přirozeným způsobem na řízení a správě země. Carové byli vychováváni v přesvědčení o dějinném poslání carství a pravoslaví. Až vstup do války v roce 1914 ukázal, že takové přesvědčení bez národa, který by byl přesvědčen o tomtéž, ve dvacátém století již nestačí.  Světová válka probíhá již třetím rokem a carská říše nepřipravená na takový nápor se hroutí. V únoru přichází revoluce, která odsunula cara a jeho dávno přežilý absolutismus a pokouší se o rekonstrukci říše, která má bohatě obyvatelstva i všech myslitelných potřebných statků, od úrodné půdy a lesů po bohatá naleziště surovin včetně energetických zdrojů. Jenom systém vládnutí je absolutně zpozdilý a úplně nemožný a nejposlednější obyvatelé jsou tak zoufale chudí, že je to ostudné. Před prozatímní vládou tak stojí úkoly veliké jako nejvyšší pohoří a nepříznivá válečná situace činí všechno mnohem těžší, než by tomu bylo za normálních podmínek v míru. Válečné strany zpozorněly a čekají, jak se revoluce v Rusku projeví. Dohodové mocnosti si mohou brzo oddychnout, nová vláda předchozí válečné závazky zachová. Císařské Německo je ovšem zklamáno a mohutně podporuje nejrůznější odstředivé síly v bývalé carské říši tak, aby nové vládě způsobilo co nejvíce starostí, podporou nejrůznějších národnostních hnutí počínaje a financováním různých socialistických proudů konče. Těch je v Rusku dost, socialistické myšlenky tam plynně navázaly na marné a vždy brutálně represivně potlačované pokusy o odstranění samoděržaví, které začalo už povstáním děkabristů proti nenáviděnému Mikuláši I.. Hnutí za nápravu jsou vždy ilegální, protože kvůli pronásledování ani jinak nemohou, zároveň se tím ovšem dostávají do izolace, a to ne jenom faktické fyzické, ale hlavně myšlenkové. Nikdy nemusí hájit své myšlenky před normální opozicí, která jediná může nastavit zrcadlo. Tato hnutí spolupracují se stoupenci v různých evropských zemích, mnoho jich je třeba v Paříži, ale i zde se jedná o polosvět temných kavárenských zákoutí, nikoliv skutečný život.

Země se tak propadá do zvláštní schizofrenie, která je velmi neblahá. Tak v sedmdesátých letech devatenáctého století se pokoušejí mladí lidé vnést socialistické myšlenky na vesnici, ale ruští mužici s nimi nenacházejí společnou řeč a oznamují jejich činnost úřadům a celé hnutí nakonec končí hromadným pozatýkáním celkem 770 mužů i žen, pocházejících často i z vážených a vlivných rodin. Apoštolové revoluce tedy nepochodili a více do popředí se začínají dostávat spiklenecké teroristické skupiny. Carská policie úspěšně honila a zatýkala neškodné venkovské apoštoly, zatímco skupiny opravdu nebezpečné byly nad jejich síly. Spiklenecká skupina „Národní vůle“ se přitom celkem pětkrát neúspěšně, ale vysoce důmyslnými způsoby pokoušela zavraždit samotného cara. Při jednom z pokusů, kdy se spiklencům povedlo vyhodit do povětří slavnostní jídelnu Zimního paláce v Petrohradu, se atentát téměř podařilo provést a jen nepředvídanou změnou průběhu státní návštěvy bulharského cara byla jídelna v době výbuchu téměř prázdná. (3)

Zkostnatělý carský systém nechtěl dopřát lidem naplňovat přirozenou touhu samostatného myšlení. Střední a vlivné vrstvy, umělci a inteligence až na výjimky nedokážou anebo nechtějí dát jednoznačně najevo, že ačkoliv je stávající státní systém zoufalý, anarchistický postup je mnohem horší, zhoubný a špatný. Násilné činy různých revolucionářů tak byly v Rusku často schvalovány nebo alespoň mlčky tolerovány mnoha lidmi ze vzdělaných vrstev, kteří si zřejmě vůbec neuvědomovali, že tak vzniká dvojí morálka a schvalování činů nevycházejících z obecně přijímaných a nezpochybnitelných mravních hodnot, a to včetně vražd. Nenapadlo je, že třebaže si to možná sami umějí přebrat, jejich děti může zrůdná ideologie zcela strhnout. Tak i Alexandr Uljanov promarnil svůj život, když ho spojil s takovým teroristickým spikleneckým spolkem, který by v běžných poměrech neměl mít šanci nadaného studenta vůbec oslovit. Starší Leninův bratr byl zatčen za účast při pokusu o zavraždění cara Alexandra III. a nedokázal už najít cestu zpět k rodině. Ačkoliv car byl ochoten na prosby zoufalé matky nešťastnému mladíkovi odpustit, pokud projeví lítost nad svým činem, odsouzený zachoval věrnost svým pobloudilým slibům a volil popravu.  Není pochyby, že tato událost těžce poznamenala tehdy teprve sedmnáctiletého Vladimíra, jakkoliv to později popíral. Tehdy se zcela uzavřel do sebe a naplnění svého života viděl v přípravě revoluce.

Carové nikdy nedokázali využít příležitosti, která se čas od času nabízela, ke skutečně velkorysým a rázným systémovým změnám. Mnoho nadějí bylo vkládáno do cara Alexandra II, který v roce 1961 zrušil nevolnictví, nedokázal však vytvořit svobodný selský stav a ostatní pokusy o reformy vyzněly do ztracena. Roztrpčení obyvatelstva z diplomatického neúspěchu po ruskoturecké válce, která stála Rusy mnoho sil a prostředků, měli mnoho padlých a o ovoce tažení byli připraveni na berlínském kongresu v roce 1878, který zrušil mír v San Stefanu a posunul výhody k Rakousku nemajícímu na osvobození balkánských zemí pražádné zásluhy, opět posunulo do popředí otázku ústavní už jen proto, že poražené Turecko i nově vzniklé Bulharsko měly mít ústavu s voleným zastupitelstvem, zatímco v Rusku se nesmělo o konstituční součinnosti národa s panovníkem ani hlesnout. Po sérii nepodařených atentátů na vlastní osobu svěřil Alexandr II. situaci do rukou oblíbeného generála Melikova, kterého jmenoval ministrem vnitra s diktátorskou mocí. Generál projevil nečekaný rozhled a smysl pro vnitřní politiku a snažil se dost úspěšně provozovat jakýsi osvícený absolutismus, učinil opaření proti revolučním spiklencům, zároveň ale odstranil či reformoval nejvíc nenáviděné instituce a vyměnil jejich představitele. Posléze přišel s návrhem na zřízení veliké zákonodárné ústřední komise složené ze schopných úředníků a určitého počtu zástupců zemstev jako první krok na cestě k volenému zákonodárnému stavu, dumě.  Než se ale mohly jeho reformy známé jako „diktatura srdce“ rozvinout a zkusit odstartovat cestu zaostalého carského Ruska k modernímu státu, učinila konec všem nadějím vražda cara Alexandra II. v březnu 1881. Zaskočení reformátoři, upřímně truchlící pro zavražděného vládce, který byl osobně velice oblíbený, s obavami vzhlíželi k jeho synovi a nástupci. A obavy byly více než na místě, Alexandr III. o žádné změně vůbec neuvažoval a pokusy o reformu státní správy okamžitě zase zrušil, což bylo pro další vývoj země rozhodnutí značně neblahé. A tak přestože jeho otec návrh na vznik ústřední komise shodou okolností přesně v den své smrti potvrdil, veškerá skutečná moc ve státě zase znovu patří činovnictvu, závislém na carovi a jeho důvěrnících, staří osvědčení tmáři byli znovu oprášeni a usazeni na bývalých místech. A tak k dalším náběhům na reformy dojde až po rusko-japonské válce v roce 1905.(3)

Poslední car Mikuláš II., postrádající otcovu velkorysost, rozhodnost a ráznost i mírumilovnost, se v  roce 1904 nechal vmanévrovat do nesmyslné války s Japonskem, která nakonec skončila po mnoha bezvýsledných krvavých bitvách v Mandžusku s desítkami tisíc padlých vojáků na obou stranách totální zkázou ruského válečného loďstva v cušimském průlivu v roce 1905. Nespokojenost doma vyústila tentokrát v revoluci, kterou už Mikuláš II. sice porazil mnohem snadněji než Japonce, bylo však zřejmé, že nějaké reformy minimálně armády jsou nezbytné, a když mohly být prováděny vojenské reformy, vyvstal přirozeně zase požadavek na reformu státní správy, kterou ani porážka revoluce nemohla umlčet. Neochotně byl poslední car nucen povolit zdráhavé pokusy o vznik volených zastupitelstev, dumy, ovšem pokud možno tak, aby samoděržaví ve své podstatě zůstalo zachováno, například ustanovením o zvláštní pravomoci vlády vydávat opatření z vlastní moci, které by byly dodatečně předloženy dumě k více méně formálnímu schválení. Přesto proběhly volby a k otevření první dumy došlo v květnu 1906, hned v červenci téhož roku opět zase rozpuštěné. Druhá duma měla podobný osud, zahájila v březnu následujícího roku 1907 a opětovně byla téměř vzápětí rozpuštěna v červnu téhož roku.(4)   Nakonec  první, a na dlouhou dobu taky poslední, svobodné volby se konaly až 12. listopadu 1917 tak, jak je naplánovala vláda Kerenského. Bolševici v nich získali 175 křesel ze 707, 410 křesel získali selsky orientovaní sociální revolucionáři.(1)

Přes tento nepoměr nakonec uspěl Lenin se svou vlastní verzí socialistické revoluce. Z hlediska pravověrných marxistů je Lenin heretik, revizionista. Marx předpověděl socialistickou revoluci, která je historicky determinovaná, nutně přijde, až kapitalismus zvítězí na celém světě a z kapitalismu volné soutěže se změní v imperialismus, kdy státy budou tvrdě hájit, co už mají. Během změny kapitalismu na státně monopolní socialismus přijde čas i na socialistickou, světovou revoluci. Vzhledem k tomu je krajně nezodpovědné zdržovat onu Marxovu historickou nevyhnutelnost jak odborovým hnutím, tak  i  nějakým revolučním předvojem, protože podmínka celosvětového rozvinutého kapitalismu by tak nemohla být splněna. Všechno se to jenom oddaluje. Jenomže Lenin takto odmítal přemýšlet. Překročil už čtyřicet pět let věku a neměl čas čekat další desítky let na tu pravou chvíli. Dospěl k závěru, že pokud je něco determinované, tak to popostrčit není žádná velká chyba. Ostatně stejně jako jiní marxisté chce budovat světovou socialistickou soustavu, pouze cesta, kterou k tomu chce dospět, se liší. Výsledek má být tentýž.

Bylo by došlo k témuž i bez Lenina? Parlamentní systém v Rusku byl ještě v roce 1917 zcela nezažitý, uspět a strhnout na sebe moc mohl v podstatě jakýkoliv bezohledný uzurpátor, ale více pravděpodobné je, že ne. Podle TGM jsou i však i Leninovi bolševici dětmi carismu, který je po staletí vychovával a vytvářel. Carismus se zhroutil na svou vnitřní nepravdu. Prozatímní vláda a Kerenskij pak ovšem projevili správní neschopnost a umožňovali lidem neschopným a špatným větší pole působnosti než bylo únosné. Lenin v tom pak pokračoval. Ve svých pamětech TGM píše, jak ho trápilo sledovat, jak se zbytečně ke škodě všech pracně hledá už něco dávno objevené, vyčítá kulturní barbarství, především jak bolševici ve své jednostrannosti a nekulturnosti mnohé zbytečně ničili, zejména životy druhých. Hlavním nedostatkem je mravní rozvrat, úpadek školství a výchovy. (5)

Lenin si stvořil velkou říši k obrazu svému, je však nepochybné, že poměry v carské říši mu takovou příležitost umožnily, zrovna tak jako je nepochybné, že v zemích, které vždy kladly na osobní svobodu velký důraz, by velkou šanci asi neměl.  Dějiny samy od sebe nic nedeterminují, to lidé. Přicházejí však těžká období, kdy nejde vše snadno a jakoby samo od sebe, a v nich potom záleží na smyslu pro rozhled a pohotovost každého jednotlivého člověka. Carská říše ke své škodě a ke škodě celého světa takových lidí vytvořila nemnoho.

 

Zdroje:

  1. Paul Johnson; Dějiny dvacátého století
  2. Petr Šimíček; V.I.Lenin – Dubnové teze (1917) – www.moderni-dejiny.cz
  3. Šusta: Světová politika v letech 1871-1914 Díl II.
  4. Šusta: Světová politika v letech 1871-1914 Díl V.
  5. TGM;  Světová válka a naše revoluce

Obrázek: http://www.schoolshistory.org.uk/gcse/russia/5b_roleoflenin.htm