Den kdy zemřel Jan Masaryk

10. 03. 2018

Název se zdá být všeříkající. Již tradiční historický článek od Hany Sečkárové však kromě toho mapuje i události, které dnešnímu smutnému výročí předcházely.

Den kdy zemřel Jan Masaryk

10. března 1948 se Pražané s ustrnutím dozvídají, že Jan Masaryk, ministr zahraničních věcí, byl v časných ranních hodinách nalezen mrtev pod okny svého služebního bytu v Černínském paláci. Jeho smrt od počátku halí řada nesrovnalostí a nedostatečně objasněných skutečností a dodnes není přesně známo, co se tehdy stalo.

10. březen měl být dnem, kdy se nová Gottwaldova vláda představí parlamentu a požádá jej o důvěru, a taky se tak odpoledne stalo, bez ohledu na tragedii v sídle ministerstva zahraničí. Gottwald nemá nejmenší pochyby, že jeho nová vláda dostane důvěru, a skutečně přestože v parlamentu mají ostatní strany nad komunisty docela výraznou většinu, jedná se už jen o pouhou formalitu. Demontáž parlamentní demokracie totiž probíhá od demise nekomunistických ministrů podané dne 20. února tak děsivým tempem, že na něco takového nepřipravená opozice jen přihlíží, ochromená a téměř neschopná žádné akce. Přesto se do dnešních dnů objevují smyšlenky o jakési legitimitě převzetí moci komunisty v únoru 1948.

Komunisté vždy pilně pracovali na zkáze demokracie. Mimořádný úspěch ve volbách v roce 1946, po kterém se komunistický předák Klement Gottwald stal předsedou vlády, jim situaci značně ulehčil. Ve vládě zvolené na dva roky zasedalo 26 ministrů, komunisté měli devět zástupců (sedm českých a dva slovenské), národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté po čtyřech, sociální demokraté tři a dva ministři byli bez stranické příslušnosti. Nestraničtí ministři byli ministr zahraničních věcí Jan Masaryk a ministr národní obrany Ludvík Svoboda. Komunisté ovládli ministerstvo vnitra i ministerstvo financí, práce a sociální péče, informací, vnitřního obchodu a zemědělství. Systém Národní fronty a široké koalice stran zůstal zachován, ale komunisté v řízených resortech neztrácejí čas a upravují vše podle svých představ, na klíčová místa dosazují spolehlivé soudruhy. Vlastně všude se komunisté derou energicky k moci a odstraňují všechny, co jim stojí v cestě, ve státní správě i v závodech.

V roce 1947 různé politicky motivované aféry, jako likvidace části slovenské Demokratické strany prostřednictvím Komunistické strany naznačují, že se komunisté se chystají převzít moc. Jak dalece si demokraticky smýšlející ministři toto nebezpečí uvědomují, zůstává dodnes předmětem dohadů. Otázkou je ovšem také, jaké byly možnosti proti tomu se bránit, a které z nich zůstaly nevyužité. Skutečná tvář komunismu nebyla tehdy známá a díky nekritickému obdivu levicových intelektuálů všude po světě bylo spousta lidí nakloněno k tomu shlížet na komunisty se sympatiemi. Demokraté spoléhali na to, že proti komunistům pracuje hlavně čas. Další volby se blíží a odhady naznačují, že tentokrát bude volební výsledek pro komunisty mnohem skromnější, snad dokonce poloviční. Nekomunistické strany potřebují jenom vydržet do voleb, od kterých si slibují značnou úlevu. President Dr. Eduard Beneš chce po volbách ze zdravotních důvodů abdikovat. Zvláštní důvod těšit se na volby nemají jedině komunisté, kteří s největší pravděpodobností ztratí předsedu vlády.

Napětí ve vládě roste také pro nátlakové socializující zákony, k jejichž prosazení Gottwald zneužívá lidová shromáždění, svolávaná z iniciativy komunistů. Tak komunisté prosadili mimořádnou milionářskou daň, kterou odčerpali peníze z úspor a potrestali majitele nemovitostí, přidání peněž státním úředníkům zase bránili, jelikož to byla iniciativa národních socialistů, Tlak na kolektivizaci stoupá, komunisté dále prosazují sloučení bank, zavádí se jednotná zemědělská politika a jednotné odborové vedení pod dozorem komunistů. Proti tomu lze zaznamenat jen dílčí úspěchy sociálně demokratické strany, kde bylo poraženo levé křídlo, a ve Svazu studentstva, kde byli rovněž komunisté poraženi.

Skutečnost, že přes veškeré populistické nadbíhání lidem komunistům klesají preference, nezůstává Gottwaldovi pochopitelně utajena a neúnavně pokračuje v upevňování pozic.  Komunisté ovšem nikdy nespoléhali jen na to, že převezmou moc cestou volebního vítězství. Nátlakové akce plní dvojí úlohu: „mobilizace mas“ k bránění „silám reakce“ slouží komunistům i k šíření představ o nebezpečí formování jakési „antilidové“ fronty, chystající se zvrátit nadějný poválečný vývoj a pracujícím všechno vzít. Špičky nekomunistických stran museli toto nebezpečí postřehnout minimálně z tzv. „Mostecké aféry“, což bylo vykonstruované obvinění vznesené na čelní představitele národních socialistů a pravého křídla sociální demokracie z napojení na americké síly, zpracované vojenskou kontrarozvědkou později neblaze proslulého plk. Reicina. Událost svědčila kromě jiného o infiltraci armády komunisty. Zřejmě bylo namístě začít bubnovat na poplach a informovat veřejnost, ale napadení představitelé tuto možnost plně nevyužili. Naopak se zhoršila komunikace jak uvnitř demokratických stran, tak mezi nimi, což se neblaze projevilo v únoru následujícího roku.

Důležitým bodem sporu ve vládě se únoru 1948 staly změny ve velitelství tehdejší policie, kterými komunistický ministr vnitra Václav Nosek reagoval na požadavky nekomunistů, aby byla vyšetřena tzv. „Krčmaňská aféra“ a další politicky motivované případy. 13. února národně socialistický ministr spravedlnosti Dr. Prokop Drtina a sociálně demokratický ministr výživy Václav Majer žádali na zasedání vlády vysvětlení, proč bylo v Praze odvoláno 8 spolehlivých obvodních velitelů Sboru národní bezpečnosti a Praha se tak ocitla zcela v rukou komunistů. Vláda potom proti hlasům komunistů přijala usnesení, v němž uložila ministru vnitra, aby tyto kádrové změny zastavil. To vypadá jako vítězství proti roztahujícím se komunistům, které navíc zanedlouho odkážou do patřičných mezí svobodné volby. Není ovšem pochyby, že to je vítězství pro tento den, protože komunistický ministr Nosek s největší pravděpodobností usnesení vlády nesplní a na následující zasedání vlády se nedostaví. Nekomunističtí ministři, respektive pouze část z nich se rozhoduje, že tento spor využijí k útoku na komunistickou zvůli, protože se jeví jako poslední vhodná příležitost před plánovaným sjezdem závodních rad svolaným z iniciativy komunistů na víkend 21. února a 22. února, od kterého lze očekávat další nátlakové požadavky. Nejlepší obranou je pravda útok, ale k útoku je vždy třeba sil a prostředků. Ministři nemají nic takového a ani o tom neuvažují. Narychlo se rozhodují, že pokud ministr Nosek nestáhne personální změny v pražské policii, podají demisi. Závažný a diskutabilní krok ovšem předem pořádně neprojednali ani se všemi nekomunistickými členy vlády, ani s presidentem republiky, a konečně ani s předsednictvem svých vlastních stran. Očekávali, že nadpoloviční většina ministrů se k nim automaticky připojí.

Další zasedání vlády bylo dne 17. února. Ten den měla vláda projednávat zprávu ministra spravedlnosti o zneužívání Bezpečnosti komunisty, která souvisela s usnesení vlády ze dne 13. února 1948, ale Gottwald projednávání zamítl z důvodu nepřítomnosti ministra Noska, údajně nemocného. Další jednání bylo odročeno na pátek, dne 20. února.

Dne 20. února podalo dvanáct nekomunistických ministrů, členů stran národně socialistické a lidové a slovenské Demokratické strany. Ovšem vzápětí se prokazuje naprosto nedostatečná příprava a koordinace, a to přestože od 13. února již uplynul celý týden.  Další ministři se nepřipojují, jak aktéři doufali, naopak někteří jsou tím zaskočeni a s nápadem nesouhlasí. Jan Masaryk, přesvědčen o tom, že je to taktická chyba, se k demisi nepřipojil.

Neuvážená demise tedy byla podána a její dobrovolní i nedobrovolní aktéři ani netušili, že strhli lavinu, kterou už nepůjde zastavit. Možná byla zpočátku ještě nějaká naděje, i president Beneš postavený před hotovou věc ještě neztrácel svůj pověstný optimismus, ale demokratičtí představitelé vlády naprosto nepochopitelně komunistům úplně vyklidili pole. A tak den po dni, vlastně spíš hodinu po hodině je jasné, že je zle. Komunisté svolávají, organizují, řeční na táborech lidu, kolem zaktivizovaných center se vytvářejí lidové milice, všude řádí komunisty řízené, nikým nevolené akční výbory, přebírající na sebe politickou moc. Ministři, kteří podali demisi, nijak nereagují. Národní socialisté nebyli přitom bez vlivu na veřejnost, měli silné ženské organizace, politicky aktivní studentstvo a aktivní sokolské organizace, ale k aktivní obraně svobody Československa nedokázali zformovat ani jednu z těchto složek, uvádí Martin Nekola v biografii Petr Zenkl, který byl v oné osudové době předsedou národních socialistů a do podání demise prvním náměstkem předsedy vlády, a dává mu tuto skutečnost k tíži. Vůbec se v pozdějších hodnoceních demokratických aktérů těchto osudových událostí budeme setkávat s tím, že ten nebo onen něco zavinil, ba má větší vinu než ostatní, protože něco udělal anebo naopak neudělal. Snad se událo všechno příliš rychle, ovšem to by bylo omluvitelné, kdyby iniciátorem událostí byli komunisté.

Ministři především podcenili rychlost. Zatímco oni teprve nabírají dech, Gottwald neztrácí ani minutu a mobilizuje. Krajské výbory komunistické strany svolávají ty nejkovanější komunisty, v Praze se urychleně hned v pátek 20. února schází v Lidovém domě ve Vysočanech aktiv důvěrníků závodních komunistických organizací, na kterém samozvaní zástupci pražských závodů dostávají instrukce přeměnit strážní oddíly v závodech na pohotovostní. Tak bez vědomí parlamentu vzniknou lidové milice, polovojenské a zcela nelegální oddíly, které budou vzápětí vyzbrojeny z armádních skladů. 21. února je svolán obrovský tábor lidu na Staroměstské náměstí, kde Gottwald vykládá přítomným co se děje, vyzývá k zakládání lidových milic a akčních výborů, a tyto výzvy se podle dávno nacvičených scénářů vzápětí realizují. Akční výbory přebírají všechno, i ústředí a tiskárny opozičních stran. I neděle 22. února je pro komunisty nabitá událostmi, mimo jiné se koná sjezd závodních rad v průmyslovém paláci, který vyhlašuje generální stávku na 24. února. 

Marně čeká zdrcený president Beneš na odpovídající akce ostatních. Pokud komunisti zaplnili Staroměstské náměstí, president očekává, že ostatní demokratické složky měly zaplnit Václavák. Místo toho ministři odjíždějí na víkend z Prahy za běžnou stranickou prací a do těch nejvzdálenějších míst od Prahy, snad jakoby utíkali před nepříjemnými otázkami dokonale zaskočených stranických kolegů.  Po návratu zjišťují, že nemají už žádné pracovny na ministerstvech ani v parlamentu, nemají ani svá stranická ústředí, nemají své noviny.

23. února akční výbory „odhalí“ přípravy protistátního puče v branných komisích národně socialistické strany, aby tím vysvětlili vyzbrojení lidových milic z armádních skladů. Představitelé národních socialistů se pokusili o alarmování svých složek teprve v pondělí v Obecním domě v Praze, kde v jednom ze sálů probíhala schůze národně sociální mládeže, na které ještě promluvil Petr Zenkl, který se mezitím vrátil do Prahy, i jiní představitelé. Hned z této schůze vyrazil odhodlaný průvod studentů za presidentem na hrad. Tam se ale už nedostanou a jsou brutálně zmláceni lidovými milicemi. Pražská policie, už plně v rukou komunistů, nezasahuje, Svobodné slovo, deník národních socialistů, už druhý den nevyjde, přes 400 000 výtisků bude zabaveno. Přesto se ještě druhý den president Beneš pokouší o smír, ale marně. Gottwald triumfuje, neobratnost protivníka mu umožnila provést puč a vydávat ho přitom za obranu proti převratu, který se samozřejmě vůbec nechystal.

Dne 24. února probíhá všude generální stávka pod vedením komunistů a téměř všechno už mají v rukou akční výbory. Akční výbor Lidové strany převzal tiskové podniky Lidové demokracie a zastavil týdeníky strany Vývoj a Obzory. Akční výbor v Národní socialistické tiskárně Melantrich ustavil výbor, který převzal podniky a vyhodil reakční redaktory. Zbývající Rudé právo pak publikovalo „fakta“ o přípravě protistátního puče.

25. února se akční výbor lidové strany zabírá ústřední sekretariát Lidové strany. Ve vedení sociální demokracie vítězí levé křídlo. President Beneš podléhá zoufalství a podepisuje   nešťastnou demisi z obavy před strašlivým krveprolitím, kterým mu Gottwald, podporovaný sovětskými zmocněnci, sprostě vyhrožuje. Po Gottwaldově vítězství prošel Prahou mohutný průvod lidových milicí. Druhá strana nemá už nic, její majetek je zabavován, lidé vyháněni.

26. února akční výbor lidovců požaduje očistu strany. 27. února totéž požaduje akční výbor národních socialistů. Den ukončilo shromáždění „pokrokové“ inteligence v Lucerně.

Nyní je čas na úpravu parlamentu podle komunistických představ. 28. února schůze předsednictva ústředního akčního výboru národní fronty jednala o provádění očisty v politických stranách, kterou hned tentýž den požaduje nové prokomunistické vedení Československé sociální demokracie. Dne 1. března vyloučilo „obrozené“představenstvo Československé sociální demokracie ze strany generálního tajemníka a 10 „pravicových“ poslanců. Klub poslanců Lidové strany zbavil poslaneckého mandátu 12 „zpátečnických“ poslanců strany.   Dne 3. března došlo k vytvoření Československé strany socialistické po rozpadu národně socialistické strany, která se distancuje od svých ministrů v demisi. Noví samozvaní představitelé rozpadajících se politických stran počínání komunistů nezpochybní. „Odsouhlasení“ nové vlády už nic nepřekáží, demokraté co podali demisi, jsou doslova odehnáni ze všech svých veřejných funkcí a mnozí prožívají své poslední chvíle na svobodě, prokomunističtí sympatizanti z demokratických stran vyhánějí z parlamentu i všechny ostatní demokraticky smýšlející kolegy.

Dne 7. března komunisté pokrytecky slaví narozeniny presidenta Osvoboditele a drze se hlásí k jeho odkazu.

Nastává poslední dějství. Pouze u jediného z ministrů, se kterými počítá do nové vlády, u jediného Jana Masaryka si Gottwald nemůže být jistý, jak se dne 10. března zachová, jestli přijme mlčky znovu svoje ministerské místo nebo se rovněž rozhodne rezignovat, bude mlčet nebo bude mít nějaké prohlášení. A Jan Masaryk mluvit umí, po celém demokratickém světě je nejen známý, ale i mimořádně oblíbený. Jan Masaryk je demokrat tělem i duší, člověk vysoce vzdělaný, mluví brilantně několika jazyky, sečtělý, hudebně vzdělaný, má ohromný rozhled a zná spoustu významných představitelů politického i kulturního života všech zemí, kde působil. Dokáže mluvit nenuceně s diplomaty i docela obyčejnými lidmi, všichni ho mají rádi.  Někteří se domnívají, že byl umlčen, protože se chystal pronést v parlamentu nějaký odsuzující projev, jiní zase tvrdí, že něco takového by neudělal s obavy před občanskou válkou.

Další události zůstávají zahaleny tajemstvím. Mnoho lidí Masarykovi blízkých nikdy neuvěří, že spáchal sebevraždu, mnoho jiných o tom bude naopak přesvědčeno. Nový režim vydá o tragické události rozporuplné prohlášení hned 10. března odpoledne ve sněmovně, ve kterém nesedí už jenom doba smrti. Hned 13. března se spěšně koná státní pohřeb, a dál se vše zahalí tajemstvím.

Po 20 letech mlčení přišlo Pražské jaro, krátká částečná svoboda projevu a touha poznat pravdu o obětech stalinské perzekuce. „Proč zemřel Jan Masaryk“, ptají se autoři P. Kettner L.M.Jedlička a pokusili se shromáždit veškeré dostupné informace o vyšetřování případu, které provádí generální prokuratura. Autoři mluví s mnoha lidmi, kteří byli tenkrát v Masarykově blízkosti nebo ho dobře znali a podařilo jim tak shromáždit a poutavou formou uvést mnoho údajů o mimořádné osobnosti Jana Masaryka, kterého se komunistický režim snažil uvést v zapomnění, o možných motivech a nejrůznějších uvažovaných verzích. K jednoznačnému závěru nedochází. Pražské jaro 21. srpna 1968 likvidují tanky spřátelených armád Varšavské smlouvy, protože soudruzi v Moskvě ani v ostatních satelitech sovětského imperia si žádnou svobodu projevu nepřejí.

V roce 1969 rozhodne Husákovo vedení a připravená kniha „Proč zemřel jan Masaryk“ putuje do stoupy. Kdosi neznámý zachrání několik desítek či set výtisků a oba autoři se tak ke svému údivu tu a tam setkávají se svým dílem.  Teprve v roce 1990 vydalo knihu nakladatelství Horizont Praha. Knihu stojí za to číst, putování za pravdou je podnětné a zajímavé, autoři putují trpělivě od jednoho dosud žijícího svědka tehdejších událostí ke druhému. Kromě objasňování případu je kniha mimoděk strašlivou obžalobou režimu, který takzvaný vítězný únor nastolil. Lidé byli vyhnáni ze svých míst, ať to byl správce, komorník, osobní strážce, kuchařka anebo pracovníci ministerstva. Sehnat práci bylo velice obtížné, skoro všude se báli zaměstnáním „nespolehlivého“ upoutávat nežádoucí pozornost nového režimu. Jeden z bývalých osobních tajemníků Jana Masaryka byl převelen do výroby v rámci akce „77 000 úředníků do výroby“ a druhý byl odsouzený ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou na 22 let těžkého žaláře, ze kterých si odseděl plných 12,5 roku.

Normalizační režim postupně ukončoval všechna dosud otevřená bádání, končí i vyšetřování na generální prokuratuře, a v ní končí i ti, co vyšetřování vedli. Dospělo se k závěru, že zjištěné skutečnosti nenasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin. Podle pozoruhodného závěru měl Jan Masaryk v časných ranních hodinách sedět na okně, jak mělo být jeho zvykem, když trpěl nespavostí, a odtud se zřítil buď nešťastnou náhodou anebo v sebevražedném úmyslu, obě verze pak dle vyšetřovatelů mají mít ve zjištěných důkazech stejnou oporu.  Udivující tvrzení nemá přitom jediný podklad a okno, na kterém měl údajně vprostřed zimy vysedávat, se nikdy neotvíralo. Jako na ilustraci pozoruhodného závěru vyšetřování již nově prokádrovaný a prověřený pracovník generální prokuratury na sklonku roku 1970 prohlásí, že šlo o sebevraždu.  Naproti tomu v přehledu „Československé dějiny v datech“ vydaném nakladatelstvím Svoboda v roce 1986 se u data 13.3.1948 dočteme, že se konal státní pohřeb ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, který zemřel dne 10.3.1948 následkem   tragické nehody. „Dějiny Prahy“ vydané nakladatelstvím Panorama v roce 1988 už nepokládají den 10.3.1948 za nijak zajímavý a vůbec toto datum neuvádějí.

Smrt Jana Masaryka není nezpochybnitelným způsobem objasněna dodnes. Jak a proč zemřel, zůstává tedy dodnes obestřeno tajemstvím.

Není ovšem pochyb, že poslední dny byl Jan Masaryk nešťastný a zoufalý ze zkázy demokratických hodnot, kterých byl svědkem.

 

„Ono být demokrat není lehká věc. Ono to holečku znamená, že člověk musí myslet sám za sebe. A jak říkal můj táta: Myslet, to bolí. Tajemství úspěchu všech diktátorů je v tom, že je na světě moc lidí, kteří jsou líní myslet za sebe a radši přijímají pěkně hotově promyšlené rozkazy shora. A moc pozdě to pochopí. Pak jim obyčejně zbyde čas nejvýš na to, aby si uvědomili, že hrobaři promysleli všechno za ně.“ Hovory s Janem Masarykem

 

 

Literatura

P.Kettner-L.M.Jedlička: Proč zemřel Jan Masaryk, Horizont 1990

Eduard Táborský: President Beneš mezi západem a východem, 1981, zde MF 1993

Viktor Fischl: Hovory s Janem Masarykem, Česká expedice a Riopress 1996

Martin Nekola: Petr Zenkl, 2014