17. listopad 1939

16. 11. 2014

Kde se vzalo datum 17. listopadu? Historické ohlédnutí za událostmi podzimu roku 1939.

17. listopad 1939

Rok 1939 ukázal nacismus v celé jeho brutalitě, až dosud skrývané pod pláštěm tvůrce jakéhosi nového a spravedlivého pořádku, umožňujícího těm, co nechtěli vidět ani zvrhlost norimberských zákonů, ani pošlapání práva samostatného státu a mezinárodního práva vůbec, nalhávat si, že to, co ve druhé polovině třicátých let provádělo Německo, je správné.

15. března 1939 nacisté dokončili rozbití Československé republiky a vytvořením protektorátu se vysmáli garantům mnichovského diktátu. Byli si jisti tím, že zbývající evropské demokratické mocnosti se nezmohou na víc, než jen chabé verbální protesty, stejně jako v případě předchozí Hitlerovy zjevné přípravy na válku, jako bylo vojenské obsazení demilitarizovaného pásma v Porýní nebo anšlus Rakouska. V pátek 1. září 1939 ve 4.45 hod. vstupují hitlerovská vojska bez vyhlášení války na polské území. Nyní teprve Anglie a Francie váhavě vyhlašují 3. září Německu válku a mohou jen trpce litovat, že nedokázaly přimět Polsko k dohodě o společné obraně hranic před Němci s naším zrazeným, zbytečně a marně obětovaným státem.

Za těchto ponurých okolností se blíží 28. říjen, pro Čechy největší svátek první republiky, den vyhlášení samostatnosti státu po tři sta letech slavený nepřetržitě od jeho spontánního vyhlášení v roce 1918, byť to poslední dvacáté výročí bylo již s hořkou příchutí. V roce1939 je státní svátek okupační správou zrušen. Lidé se ale nedají zastrašit a v sobotu 28. října 1939 probíhají v Praze mohutné demonstrace vyjadřující nesouhlas s okupací. K manifestacím došlo od osudného 15. března již několikrát, nyní však jejich rozsah okupanty překvapil. Kolem poledního je volán bývalý karlovarský knihkupec, nyní SS-Gruppenführer, velitel policie a říšský sekretář protektorátu K. H. Frank k telefonu. Na lince je sám Hitler a rozčileně nařizuje okamžitě zakročit. Hitlerovo rozčilení je ovšem hrané, okupanti již delší dobu čekají na příležitost, která by jim umožnila nakládat s Čechy jako s národem určeným k likvidaci. K. H. Frank, faktický vládce protektorátu, se tedy osobně ujímá velení potlačovací akce. Shromáždění na Václavském náměstí je rozehnáno střelbou policie a jednotek SS do přilehlých ulic, je zastřelen mladý dělník Sedláček a několik lidí je těžce zraněno, mezi nimi student lékařské fakulty UK MUC Jan Opletal. Noc na 29. října však již probíhá klidně, a tak celkový průběh 28.října 1938 nepřináší Němcům dost zjevných důvodů k dosažení předem stanoveného cíle.

Jan Opletal na následky zranění dne 11. listopadu umírá. Studenti Hlávkovy koleje, kde studující medik v Praze přebýval, připravují svému mrtvému kamarádovi okázalý manifestační pohřeb. Připravují se i okupanti. Ředitel koleje a předseda samosprávy jsou voláni dne 14. listopadu na policejní ředitelství a musí podepsat revers, že ručí za klid a pořádek v den pohřbu v Praze, který se koná následující den 15. listopadu. Pohřeb se stává podnětem k novým manifestacím proti okupaci, kdy hloučky několika set studentů a studentek procházejí Prahou, zpívají českou hymnu, sokolské a národní písničky, někteří vykřikují „My chceme svobodu!“, „My chceme presidenta Beneše!“ a „Němci ven!“. Zpívající skupinky jsou vzápětí rozháněny policií, která je v plné pohotovosti, a tak již odpoledne je v Praze naprostý klid.

Úřední německá místa ovšem posuzují události jako pokračování 28. října a nový opovážlivý projev protiněmeckého smýšlení českého studentstva. Následující den je povolán K. H. Frank do Berlína k Hitlerovi. Okupanti se rychle rozhodují využít událostí posledních dnů k realizaci svých představ o novém uspořádání světa. Méněcenné rasy, mezi které dle nyní vládnoucí zrůdné nacistické ideologie patří kromě Židů zejména Slované, musí přijmout své nově vykázané podřadné místo. Schůzka nacistických pohlavárů končí Hitlerovým teatrálním demagogickým výlevem ke Chvalkovskému,  tzv. vyslanci protektorátní vlády v Berlíně, ve kterém mimo jiné praví: „Přes moje varování po událostech 28. října došlo v Praze k novým demonstracím, které ohrozily bezpečnost říše…………. Nařídil jsem proto, aby osnovatelé byli zastřeleni a větší počet studentů dán do koncentračního tábora. Všechny české vysoké školy se s okamžitou platností zavírají na tři roky.“

            K přípravě brutální zastrašovací akce, která má ztrestat český národ za to, že ještě hrdě zdvíhá hlavu, stačí okupantům jediný den. Ještě 16. listopadu večer a v noci z 16. na 17. listopadu došlo k rozsáhlému zatýkání nic netušících studentů v Praze, v Brně a Příbrami. O průběhu zatýkání na pražské Masarykově koleji uvádí sborník „Persekuce českého studentstva za okupace“ následující: „O ½ 4 hodině ranní byla obklopena Masarykova kolej německým vojskem, ozbrojeným puškami a kulomety. Bez výstrahy bylo stříleno do oken, a to jak z pušek, tak z kulometů. Studenti byli zatýkáni v pokojích; ti, kteří se ohrazovali proti zatčení, byli hned surově biti. Někteří, zvláště z nižších pater, vyskakovali z oken a prchali. Bylo za nimi stříleno. Někteří byli zastřeleni, někteří postřeleni. Jeden z nich byl nelezen druhý den v blízké novostavbě, kde vykrvácel. Někteří studenti utekli na půdu, kde se skryli mezi bednami, a bylo jich tam šest ubito k smrti a postříleno.“  Obdobně akce probíhá na dalších místech, křik, dupot okovaných bot, střelba a bití. Je to útok proti budoucnosti českého národa. Zatčení pražští studenti jsou dopraveni do ruzyňských kasáren, kde jsou nuceni stát ve vykázaném prostoru mnoho hodin bez hnutí, mnozí jen v pyžamech, zkrvavení a bosí. Němečtí ozbrojenci chodí kolem nich, padají další rány, kopance, šlehání bičíky hlavně do obličejů. Ještě téhož dne 17. listopadu 1939 je v Ruzyni bez soudu zastřeleno, zavražděno, devět představitelů studentských organizací. Na 1200 studentů je odvlečeno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg, kde budou drženi až do roku 1942. 35 obětí útrapy věznění nepřežije. Vláda Aloise Eliáše nemlčí, protestuje, ale Češi nyní nejsou ve své zemi pány.

Surová likvidace veškerého národního projevu se stane normou po celou dobu okupace. V roce 1941 odvolá Hitler říšského protektora Konstantina von Neuratha a jeho zastupováním pověří Reinharda Heydricha. Ten se hned následující den po příjezdu do Prahy uvede stanným právem a masovými popravami. Bude tak realizovat svůj plán na likvidaci českého národa, který má být ze 40-60% poněmčen a ostatní různými způsoby vyhlazeni. Popravy, ubíjení lidí k pomalé trýznivé smrti ve zlověstných vyšetřovnách gestapa, odvlékání obětí do koncentračních a vyhlazovacích táborů, vypalování domů se stane něčím běžným po celou dobu okupace. 

V nekonečných řadách zmařených a zničených lidských životů stojí mezi prvními studentské oběti 17. listopadu 1939. Mnohým jejich vrstevníkům se podaří proniknout za hranice, vstoupit do armády a po boku spojenců bojovat proti Němcům. Studenti v Londýně obnoví v roce 1940 svaz našeho vysokoškolského studentstva jako připomínku prvního výročí českých studentů zavražděných 17. listopadu 1939 nacisty. Zde začala cesta k 17. listopadu roku 1989, ke dni, který si dnes z pochopitelných důvodů připomínáme mnohem více.

 

Literatura:

Perzekuce českého studentstva za okupace, sborník, 1945

Moulis M. – Tomášek D: Život plný nenávisti, MF edice archiv 1977

Táborský Eduard: Pravda zvítězila, 1947

Ulbrich Martin: 17. listopad zavřel dveře vysokým školám

Wikipedie – Mezinárodní den studentstva, Alois Eliáš